Začarovaný kruh... - První setkání

Profesor Brumbál zaťukal na dveře Snapeova kabinetu a vyčkával. Tara netrpělivě přešlapovala z jedné nohy na druhou. Tohle ji přestávalo bavit. Konečně se dveře otevřely a na prahu stanul sám očekávaný profesor. Victoria okamžitě nasadila svatouškovský úsměv, to jí šlo výborně. Snape se zatvářila velice překvapeně a znechuceně zároveň.

„Přejete si?“ nevrle se otočil na Brumbála, ale zrakem stále provrtával usmívající se Taru, která se jen stěží přemáhala, aby nevyprskla smíchy.

„Drahý Severusi, tady vám vedu novou studentku z vaší koleje. Pevně věřím, že už se jí ujmete a ukážete jí, kudy se dostane do kolejní místnosti, a když byste náhodou měl čas, mohl byste ji provést po škole,“ zvesela vysvětloval Brumbál.

„To sotva!“ tiše odfrkl, ale nakonec jen dodal: „Samozřejmě.“
Brumbál se spokojeně usmál a otočil se k odchodu. Tara okamžitě obnovila nevinný výraz, trochu se během jejich debaty pozapomněla a začala se tvářit opět nevrle, jako vždy. Snape ji jen přejel nepříjemným pohledem a zavřel za sebou dveře svého kabinetu.

„Takže přeci jen jste studentka,“ konstatoval suše.

„Ano, pane profesore!“ slušně odvětila. Ani se nepokoušela o úsměv, profesor jí nevěnoval jediný pohled.

„To vám tedy mohu strhnout ty body,“ poznamenal a otočil se k ní.

„Co? Jaké body?“ Tara nechápala co má pořád s nějakým strháváním
bodů. Pomalu si začínala myslet, že je to nějaký numerický maniak. Profesor jí chladně vysvětlil způsob zisku a ztráty bodů a soutěžení o školní pohár.

„Hm, ale to byste pak strhl body vlastní koleji, nemám pravdu?“ trefila se do černého, když konečně pochopila, o co tady jde.

„Bohužel,“ nevraživě podotkl.

„Ale ten školní trest vás nemine!“ s uspokojeným výrazem prohodil.

„Jaký trest zase?“

„Ten, co si u mě odpykáte zítra večer v osm. Buďte přesná, nesnáším opozdilce.“

„Hm, vy nesnášíte všechny lidi…“ tiše prohodila a věnovala mu nesouhlasný pohled.

Snape zamířil někam temnou sklepní chodbou a Tara jej poslušně následovala. Pozorovala jeho pevnou chůzi, ze které vyzařovala autorita získaná děšením studentů. Jeho černý plášť ho doprovázel na každém kroku a pokoušel se o akrobatické kreace kolem profesorových nohu. Fascinovaně pozorovala toto představení a v duchu se usmívala. Tento člověk jí byl protivný, ale zároveň něčím sympatický. Možná tím, že si byli v hodně věcech podobní.

Snape se zastavil u jedné kamenné zdi někde ve sklepení.

„Tady je vstup do vaší kolejní místnosti. Heslo je Cruciatus,“ ledově prohlásil a věnoval jí jeden ze svých nepříjemných pohledů.

„Hm, velice originální…“ odfrkla si Tara. „To je sice hezké, že stojím před vchodem do své kolejní místnosti, ale co kdybyste mi prozradil i cestu, kterou se sem dostanu? Ne že by mi nestačila jen ta k vašemu kabinetu. Ta je zajisté nejdůležitější a ráda vás přijdu navštívit, ale přeci jen by se hodilo, abych věděla, jak se dostanu třeba do Velké síně. Co kdybych náhodou měla hlad?“ s mírným náznakem ironie prohodila. Snape ji přejel nevraživým pohledem a zamířil kamsi za roh. Victoria jej rychle doběhla a pokoušela se zapamatovat si cestu temnou chodbou. Vystoupali po schodišti a ocitli se ve Vstupní síni, nebo aspoň takto nazval Snape tuto trochu rozlehlejší chodbu, na které táhlo snad víc, jako ve sklepení.

„Bezva,“ nevrle nadhodila Tara a začínala si říkat, že vrátit se v čase nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Za těmito dveřmi je Velká síň…“ nepřítomně odtušil Snape a ukázal na velké dubové dveře. Nevešel ale dovnitř, pokračoval dál.

„To se tam ani nepodíváme?“ zaprotestovala Tara, která se chtěla mrknout, jak síň vypadá.

„Ne!“ sykl Snape a otočil se Victoriiným směrem. „Máte snad hlad?“ oplatil jí stejnou mincí, jako před tím Tara jemu.

„Vážně vtipný! A co když mám?“ odsekla Victoria a vrhla po profesorovi stejně nevrlým pohledem, jakým se na ni díval on. Kdyby je viděl nějaký student, tak by se zhrozil dojmem, že tu budou mít „milovaného“ profesora dvakrát.

„Pokud ano, tak máte smůlu, už je po večeři!“

„Cože?! To mám jako vydržet bez jídla až do zítřka? Tak to teda děkuju,“ povzdechla si Tara. Na tato slova Snape nereagoval, otočil se a pokračoval vzhůru po schodišti.

Procházeli chodbami hradu a Snape Victorii u každých dveří oznámil, co je to za učebnu, ale už ji nenechal vejít dovnitř. Po asi čtvrthodinové procházce si Tara dávno nepamatovala, kde jsou učebny, které navštívili hned ze začátku své průzkumné cesty. Měla v hlavě dokonalý zmatek, ale to pana profesora zřejmě nezajímalo. Začínala být touto nudnou prohlídkou unavená a doufala v nějaký zázrak, který donutí Snapea, aby přestal s tím hloupým přecházením od dveří ke dveřím a otřepanými frázemi typu: Tohle je učebna Starodávných run. Její přání se však stalo skutečností. Po chvíli, co už sotva šoupala nohama a dávno nevnímala Snapeova slova o naprosto „poutavém“ výkladu historie hradu, ke které přešel hned po té, co jeho samotného unudilo předvádění jednotlivých dveří tříd.

„To jsem si mohl myslet,“ pronesl vztekle Snape a těmito slovy probral Taru z transu, do kterého ji sám uvedl. Ta se vyděsila, jestli náhodou nemluví na ni, protože si třeba všiml, že ho nevnímá. Rychle zvedla oči k profesorovi. Postřehla však, že se nedívá jejím směrem, ale na dvě postavy, které stály před nimi. Tara jednoho z nich okamžitě poznala. I když ho nikdy neviděla mladého, moc se od té doby nezměnil.

„Potter a Weasley. Kdo jiný by mohl v tuto noční hodinu brouzdat chodbami,“ zlostně sykl. „Strhávám každému 10 bodů!“ pokračoval.
Tara byla v šoku. Zírala na mladého Pottera a začínala ji ovládat nenávist a vztek. Měla takovou chuť ho zabít hned teď a tady, ale nějakým zázrakem se udržela. Nespouštěla z něj oči a toho si Harry všimnul. Během řeči jí věnoval milý úsměv, avšak Tara se otřásla odporem a první co ji napadlo bylo, že se asi pozvrací a hned na to skočí z okna. Nasadila ještě zlostnější výraz, než právě zaujímal Snape a šel z ní minimálně takový strach, jako z profesora.

Harry už ji však dál nepozoroval. Vedl vášnivou debatu s profesorem na téma, zda je vhodné být náměsíčný a vodit si sebou přátele, kteří by v případě nebezpečí jeho osoby mohli zakročit.

„Ale pane profesore, za to, že je náměsíčný, přeci dotyčný nemůže!“ argumentoval Potter a přiblble se u toho culil, zatím co Snape vypadal, že vzteky praskne a Weasley vyprskne smíchy.

„Tak už dost!“ křikl Snape a dál se díval na Harryho hloupý výraz ve tváři, který jako by říkal: Víš, kam mi můžeš vlézt. „Ukládám vám oběma školní trest… za odporování profesorovi. Zítra v osm u mě v kabinetu!“ vztekle dodal.

„Co?!“ vytřeštila Tara oči, když si uvědomila, že ve stejnou dobu a na stejném místě bude odpykávat svůj trest i ona.

„Nelíbí se vám snad něco?“ přejel ji nepříjemným pohledem profesor.

„No to teda nelíbí,“ nasupeně odvětila a pokračovala: „V tu dobu mám trest já.“

„Tak vám s tím aspoň pomůžou tihle dva.“

„Ale…“ ještě se pokusila protestovat, avšak bezúspěšně. Snape už byl na odchodu a ona jej musela následovat, jinak by se tu ztratila. Představa, že by musela požádat Pottera o pomoc, ji dostatečně přesvědčila o tom, že následování toho protivného tvora, bude nejrozumnější volbou. Ještě vrhla po Harrym nasupeným pohledem, než zmizela za rohem.

Mlčky poklusávala za Snapem, který z ničeho nic radikálně zrychlil krok a Victoria ho stěží stíhala. Ani se nenadála a byli zpět ve sklepení u vchodu do Zmijozelské kolejní místnosti.

Snape vešel do místnosti a Tara jej opatrně následovala. Protivným hlasem jí oznámil, že její kufry už budou pravděpodobně v jejím pokoji, ale který pokoj je její a jak se tam dostane, už jí neprozradil. Raději mu ani neříkala, že žádné kufry nemá, asi by mu to připadlo hodně zvláštní. Bude si muset potřebné věci koupit a nechat poslat. Ještě že ona jediná ví o dědečkově tajném kontu v kouzelnické bance v Paříži. Nějaké ty galeony už si půjčí, však to nepozná.

Než Snape odešel, tak ještě cosi zamručel, ale to už Victoria nevnímala. Prohlížela si místnost, která na její vkus působila až moc luxusně. Na stěnách byly zeleno stříbrné tapety, kolem malých kulatých černých stolků stála vždy čtyři tmavě zelená křesla. Místnosti dominoval obrovský krb. Jak se tak dívala kolem, zjistila, že se jí tu docela líbí, a obzvlášť, když si uvědomí, že ve stejné místnosti sedávala i její matka. Postřehla však i něco jiného. Nebyla jediná, kdo si v této místnosti něco prohlížel. Ostatní studenti, kteří se nacházeli v místnosti, nespouštěli zrak z ní. Trochu zrozpačitěla a rozhodla se, že se výjimečně usměje, aby neodradila nové spolužáky hned při prvním setkání. Vykouzlila na tváři nesmělý, trochu křečovitý úsměv a dál stála na místě jako přibitá.

Po několika nekonečných vteřinách co se nepřirozeně culila a ostatní si ji se zájmem prohlíželi, vešel do místnosti další student. Okamžitě si Tary všimnul a věnoval jí nedůvěřivý pohled. Victoria se však najednou upřímně usmála a její temné oči zazářily štěstím, že vidí někoho známého, když nepočítala setkání s Potterem.

„Co se tak tváříš!“ štěkl po ní kluk s blond vlasy a trochu pobledlejším obličejem.

„Rozhodně se tvářím líp jak ty!“ ušklíbla se a v duchu se zasmála tomu, že je stále stejně úsečný.

„Co si to dovoluješ… a co tu vlastně hledáš?“

„No, tebe sice nehledám, ale pomoct mi můžeš,“ pronesla nevzrušeně.

„To určitě!“ odsekl hoch.

„Já jsem Victoria Susan Lowryová, ale říkej mi Tara,“ nenechala se odbýt.

„Draco Malfoy,“ hrdě pronesl a zaujal stejný postoj, který u něj, jako dospělého, vídávala docela často.

„To je vidět…“ lehce podotkla a ještě víc se usmála. „Jsem tu nová,“ ještě dodala na vysvětlenou. Měla pocit, že Draco pořád nechápe, co tu dělá.

„Hm,“ odtušil zamyšleně a odešel ven z kolejní místnosti.

„To je hezký. V budoucnosti je teda sdílnější,“ sama pro sebe si odfrkla, ale dál se tím nezabývala.

Po několika minutách se seznámila se všemi přítomnými a dokonce jí zmijozelská děvčata pomohla najít pokoj. Její spolubydlící se jí sice zrovna dvakrát nezamlouvaly, ale brala je s nadhledem. Však ten pokoj má jen na přespání, a když spí, tak se s nima bavit nemusí.

Ještě dlouho do noci seděla ve společenské místnosti u krbu a povídala si s několika děvčaty, která byla většinou z nižšího ročníku. Asi po hodině se konečně objevil Draco, sotva všechny pozdravil a pokračoval dál do chlapeckých pokojů. Victoria znala Draca až moc dobře na to, aby věděla, že něco chystá. Na druhou stranu si však uvědomovala, že jí do toho nic není, a tak se s klidným srdcem odebrala do svého pokoje. Zde s údivem zjistila, že na posteli leží školní hábit a ještě několik základních školních potřeb. Že by snad dar od Brumbála? Začínala si myslet, že to není jen blázen, ale rovnou hodně důvěřivý, ale na druhou stranu štědrý, cvok.